Fukov

Fukovský výběžek o rozloze 277 hektarů měří ve směru sever jih necelé tři kilometry, v nejužším místě od západu na východ něco přes 400 metrů, ze tří stran je obklopen saským územím a s naším je spojen jedinou silničkou. Výběžkem vede nejsevernější železniční trať u nás. Protéká tudy na několika stovkách metrů řeka Spréva.

Fukov (německy Fugau) je bývalá obec ležící na hranici se Saskem ve Šluknovském výběžku (náš nejsevernější), která před druhou světovou válkou čítala 739 obyvatel, z toho 19 Čechů, ve 143 domech. Dobu vzniku nelze přesně určit, avšak víme, že vznikla z rybářské osady, v jejím okolí se totiž nacházelo několik rybníků. Dle písemností z roku 1474 víme, že obec patřila saským vévodům. Roku 1531 ji dostal darem hejtman Antonín Uechtritz. Po jeho smrti v roce 1555 se stal majitelem jeho syn Abraham. V roce 1630 Fukov koupil hrabě Wolf z Mannsfeldu od Abrahama II., dále je vlastníkem Antonín z Brummera, po jehož smrti v roce 1682 prodávají dědici obec za 7 650 žoků hotovosti Filipu Zikmundovi z Dittrichsteinu. Od té doby patřil Fukov pod šluknovské panství. Ani třicetiletá válka nezměnila protestantské vyznání ve vsi, až teprve v roce 1697 se rekatolizace zdařila, a to za použití přísných opatření. Ve Fukově se nacházel kostel sv. Václava, jenž byl vysvěcen roku 1788, a jehož stavbou byl pověřen děčínský stavitel Kresch. Město Litoměřice Bukovským darovalo varhany a tři zvony. Největší z nich (dnes je umístěn v rumburském kostele sv. Bartoloměje) nesl český nápis:
LEHTA PANE SLIT GEST ZWON TENTO KE CTY a CHWALE PANV WSSE MOHAVCIMV OD ZWONARE MATAVSSE V MIESTIE RAVDNICV ZA RYCHTARZE PAWLA KOTRAVTA a STARSSYCH WACLAW CZVRDA MARTIN MARESSKA MATAVSS SWACZINY BLAZIEG KERVLIK WONDRZEY WLACHOWYCZ WIT PITANEK
(Léta Páně 1594 slit je tento zvon, ke cti a chvále panu všemohoucímu od zvonaře Matouše ve městě Roudnice, za rychtáře Pavla Kotrauta a starších Václava Čurdy, Martina Mareška, Matouše Svačiny, Blažeje Kerulika, Ondřeje Vlachoviče, Víta Pitanka.)

V září roku 1813 se utábořilo ve Fukově pod velením generála Langerona 60 000 ruských vojáků, kteří pronásledovali Napoleonova vojska. V letech 1848 a 1919 se uvažovalo o přičlenění obce k Německu, avšak obyvatelé se v referendu rozhodli pro zachování v Čechách. Do roku 1938 zde bylo osm zájmových spolků. A do roku 1945 naše nejsevernější škola (obecní dvoutřídka s více než stovkou žáků), kostel s farou, křížová cesta, společná budova české i německé finanční stráže a pošta. Také zde bylo pět hostinců, asi dvacet obchodů, 58 živností a dva taxikáři. Část obyvatel byla zaměstnána těžbou kamene, který se zde rovnou zpracovával. Ostatní se zabývali většinou chovem dobytka a zemědělstvím. Po skončení druhé světové války došlo k odsunu německých obyvatel a nastal postupný úpadek obce. V roce 1947 zde žilo sedmdesát lidí, 103 domů již bylo opuštěných, ty sloužily jako zdroj stavebního materiálu, který byl odvážen na Slovensko, a později byly strženy (v roce 1949 bylo zbořeno 15 totálně zchátralých podstávkových domů). Místní národní výbor byl uzavřen v roce 1950 a Fukov byl administrativně přičleněn ke Království u Šluknova. V té době ministerstvo průmyslových staveb rozhodlo o demolici nevyužívaných zemědělských usedlostí. Neúspěšný pokus o odstoupení Fukovského výběžku Německu výměnou za oblast Studánky u Varnsdorfu proběhl v roce 1956. Na podzim 1960 došlo k odstřelu posledních domů. Fukov definitivně zanikl 23. září 1960 ve 20 hodin vyhozením školy a kostela do povětří.

Obec dnes připomínají již pouze všudypřítomné sutiny, zarostlé zbytky hřbitova se zdivem, torzy hrobů a náhrobků, kus litinového plotu vrostlého do kmenů stromů, vodovodní řad, nově vztyčený dřevený kříž (výrobu a vztyčení kříže zajistila německá strana) u hřbitova, podstavec sochy, trosky kamenného kříže a dodnes funkční železobetonový železniční nadjezd, pod kterým vjel do Sudet v roce 1938 Adolf Hitler.