Historie mojí krajiny, severních Čech

Návštěva

Fukovský výběžek mě vždycky lákal. Je zajímavý, nesporně především pro svou historii, která k němu v závěru nebyla zrovna milá. Pro návštěvníka který sem zamíří je tohle místo bezesporu zajímavé. I když nemohu mluvit za všechny, které sem kroky vedou. Když jsem tu byla poprvé já, kráčela jsem po cestě s respektem a téměř posvátnou úctou. Kráčela jsem po cestě, která toho už tolik zažila, po cestě, která byla pro zdejší obyvatele jedinou spojkou se zemí, ke které se hlásily, s Čechami. Jezdili tu autobusy, osobní automobily ale rovněž také vozy tažené koňmi či dobytkem. Teď už se tu motor auta či klusot koní ozve zřídkakdy. A já místo zajímavých budov jak to tak většinou při návštěvě města bývá vyhlížela rozvaliny, pohledem prohledávala každý příkop a křoví. Na druhou stranu musím říct, že turistům nejspíš toto místo vůbec nic neříká, takže jen s pozastavením u dřevěného kříže stojícího na místě kostela svatého Václava, křepčí dále, nahánějící do nohou další kilometry.

To spíš pamětníci si sem zajedou, u křížku zapálí svíčku a zavzpomínají na dětství, ale těch pochopitelně rok od roku ubývá. A pak jsou tu samozřejmě také lidé zabývající se historií, osudy našich předků či pouhopouze mají rádi místa, která vyprávějí. A takovým právě Fukov je, každá cihla, každý pozůstatek po obydlích či lidské činnosti říká, jak to bylo, jak to zde vypadalo, jak by to zde vypadat ještě stále mohlo. Ale chce to pozorný zrak, který prohlédne keře, vysokou trávu či pouze poodkryje listí aby si povšiml sutin, které tu leží již léta. Nevím proč, ačkoliv kořeny na Šluknovsku nemám, téměř nic mě k němu neváže, právě Fukov mě oslovil. Nutí mě abych o něm přemýšlela, abych tuhle vzpomínku na malé městečko nenechala uhasnout. Jakoby nechtěl upadnout v zapomnění. Jak by asi Fukov vypadal dnes, obležen stánkaři a obchodníky, kteří pohraniční města využívají pro naplnění svých peněženek, plný hospod a tak dále, asi není nutné abych zde popisovala jak obvykle naše pohraničí vypadá, každý si to umí představit dobře.

Fukov tu už ale není a tak máme každý možnost si o něm udělat svůj obrázek. I když to ve své době bylo pěkné malé městečko až na samé výspě české země, obklopeno hezkou přírodou, maloměsto se svým vlastním kostelem který tak majestátně nesl jméno patrona české země, ono to tam asi nebylo snadné žit. Už jen ta představa života obklopeného cizí zemí, Německem. Ano vztahy s Němci byly různé a lecos napovídá, že ve Fukovu dobré, protože většina obyvatelstva byli právě Němci. Ale přeci jen to navozuje jakousi stísněnost, nějaký tlak tam jistě cítit byl, obzvlášť po druhé světové válce, v posledních letech existence Fukova. To je téměř jasné. I když ono po válce už víceméně nebylo koho, kdo by ten tlak pociťoval, Němci byli odsunuti a češi ostatně potom také.

Takže pokud bych mohla něco k cestě do Fukova doporučit, bylo by to rozhodně nezapomenout doma fantazii, protože ta Vám z těch pár cihel co je tu k vidění vykouzlí něco jedinečného, na co je potom hezké vzpomínat a znovu prožívat. Fukov je ve své podstatě takový velký hřbitov a pokud jste jako já, což znamená že hřbitovy pro jejich nezaměnitelné kouzlo vyhledáváte, budete vyhledávat i Fukov, bývalé městečko ve vztyčeném prstu naší zemičky.